Říj 272016
 

Nesnáším deníčky a autobiografie a věřím, že tento článek snad bude víc než to. Kdyby ne, jednou za život se snad může zhřešit … Moje první přání bylo mít nejlepšího kamaráda. Takového, co by za Vás dal ne život, ale ruku do ohně. Kamarády jsem nikdy neměl. Byl jsem chytřejší než ostatní a nedržel partu či vlnu. Ale nebyl jsem ten ctihodný americký šprtík bez chyb. Věděl jsem, co lidi zraňuje a dával jim jejich blbost pěkně sežrat. Můj jedinej kámoš Petr byl chytřejší a pracovitější než já. Mou asociálnost toleroval asi jen proto, že jsme byli ve výběrové třídě 1992-97 (5% z přihlášených, pro srovnání Harvard bere 7% z přihlášených) na stejné vlně a byla to legrace. Ve videopůjčovně při čumění na obaly pornokazet v 17 však utekl a nechal mě tam samotného. Vyčetl jsem mu, že by mě nechal ve „Vietnamu chcípnout“, což se pak potvrdilo při pár dalších událostech, kdy šlo do tuhého. A mě se jen potvrzovalo, že to není Ten kámoš. Vejška s uznávanou prestiží pro mě byla proti výběrovému gymplu, o kterém si mi zdá dodnes, pohoda. Ač byla móda říkat, já se neučím, jsem chytrej od přírody, teprve na zkouškách jste koukali, jak lidi choděj nabichlený. V 16 procentech nejhorších jsem byl zaslouženě, nejvíc mě na právech dostávaly takové sračko předměty jako Základy managementu apod, kdy zkratku SWOT a PR jsem se naučil až na 3. pokus, když mi hrozil vyhazov :). A tak jsem ze závěrečných státnic, jež jsem bral celou dobu studia za samozřejmost, na rozdíl od většiny ostaních ani žádnou velkou radost či úlevu neměl.

Základní vojenská služba byla největší blbost mého života a ztracený rok. Mohl jsem se jí vyhnout, ale já tam chtěl, přestože mi víc lidí říkalo, že to je ztracený rok a že tam chodí jen debilové. Dokonce i včetně jinak konzervativního táty -příslušníka vězeňské služby, jenž mě nabádal, jestli raději nechci do ciziny nebo ještě studovat. To se přesně potvrdilo. Chodili tam jen tydýti a debilové jako já nebo větší. Ale vojna mi do života dala 2 věci. 1. že nemusím dělat velké věci, aby mě lidi respektovali a měli rádi, jen se nechovat jako namyšlenej blb a nejlepšího kamaráda Frantu. Až o osm let později mě na otázku, jak lidi mohou být takoví blbci a věřit v něco, co zjevně není, vyšokoval s tím, že je věřící, dokonce ortodoxní. Jedinej člověk, kterej mě nikdo s ničím nenasral ani nedojebal za mé chyby a že jich bylo. Asi úplně první splněné přání byla moje první dlouhodobá láska, kdy jsem po brigádě v Něměcku byl namachrovanej a povedlo se 1999 sbalit 1 ze 2 nejkrásnějších holek na vejšce. V té době avšak mimo řady studentů jsem též začal získávat kamarády a kamarádky, jež mě měli rádi i jako blba.  Další splněné velké přání – ne ty přátelé, co je mnoho lidí „vykazuje“, abyste nevypadali blbě, ale se kterými se pravidleně vídáte a dobře si pokecáte a nakonec, když něco umí a pracují, i pomáháte.

2005 vyšla ve 27 má první kniha. Odborně byla slušná, ne špičková. Moc lidí jí však rozumět nemohlo a čtenáře spíše zaujala dokumentační než právní hodnota. A já si říkal, tak teď už jsem dosáhl všech svých cílů, nebo alespoň profesních.  Pro vyvolenou jsem si 2007 dojel do Vietnamu, neb se mi vždy líbily Asiatky a našel asi nejhezčí holku, co jsem kdy viděl. Jako bonus má dobré, ale dost bojovné 🙂 a žárlivé srdce. Bral bych ale i  míň hezkou, líbila se mi tam tak každá desátá, v Čechách asi tak každá tří stá. Vietnam byla celkem škola života v dobrém. Lidi jsou tam chudí, žijí na hromádce a proto se k sobě chovaj a musí chovat velmi hezky. Prohloubení poznání, že respekt získám dobrým chováním vůči ostatním a vietnamská zkušenost ze mě udělaly lepšího, ve společnosti oblíbeného člověka. Sebereflexe a kritický pohled i exklusivního vypravěče. Takže měl jsem respekt ostatních. To byl vlastně můj první dětský sen. Další vejška VŠE a Ph.D. posílily sebevědomí, rozhled, autoritu a přesvědčovací schopnosti. Stráveného času rozhodně nelituji. Prestižní práce. Odborně, to je výš – náročnější a z mého pohledu i prestižnější než advokát v mezinárodní AK, ač vydělávám mnohem méně, ale nemusím leštit kliky klientům či krýt špínu, čemuž se sebelepší třeba i čistě komerční advokát někdy nevyhne. Já ale přesto spokojený nebyl. Ne kvůli penězům. Pokud je jich dost pro uživení rodiny, jsou to dál více méně jen čísílka sloužící pro poměření úspěchu v komerční oblasti, ale víc štěstí a respektu si už si za ně člověk už nekoupí. Jasně těmi číslíky zavřete třeba ústa pochybovačným rodičům, můžete třeba letěť do vesmíru nebo si na narozky pozvat 1000 lidí a rokovou hvězdu či vydržovat milenky, což spokojenost může podtrhnout, ale netvoří ji. Představte si kdyby jste to vše měli, ale nevydělali si na to – třeba to jen zdědili jako Donald Trump, byli byste spokojení? Já tedy ne. Navíc bohatství není mírou všeho. Jsou i hodnotné činnosti, jež peníze negenerují, proto třeba lidé i ti velmi bohatí dělají charitu. Ne aby je chudí měli rádi, ale protože cítí, že je to dobře a že jim to přináší uspokojení. Cítil jsem potřebu a možnost dělat něco víc. 2012 jsme začal jsem psát Magazín spotřebitele a po 5 letech jsou to desítky reálných díků měsíčně a stovky až tisíce nevyřčených. Někdo sbírá liky za show na sociálních sítích a já díky za pomoc lidem :). Dělám si legraci – i kdyby nepoděkoval jediný, nemělo by to na mé ego žádný dopad. Vím, že jim to pomáhá. Mimochodem sociálních sítí se neúčastním. Na xchatu a libimseti padlo do mých 22 let hodně mého času a nic dobrého z toho nebylo, teda krom poznání, že tam byly stejní asociálové jako já. Po sbírce všech splněných dětských snů mě ale stále něco chybělo. Podnikatel. Kouzelné slovo, ke kterému jsem vždy vzhlížel jako k mantře, ač vím, jací jsou to do jednoho podstatě větší či menší hajzlící. Ti věší ojebávaj zákazníky a partnery či věřitele. Ti menší jen stát.

V předraženém a nekvalitním Erotic City, jež mnozí považují za pračku peněz, ač se 102 pobočky to není pravděpodné (prostě lidi jsou blbí a kupují draze), jsem v průběhu let koupil pár hraček, kdy 100% z nich bylo mnoho násobně předraženo a 80% z nich velmi nekvalitních. Některé byly i zdraví nebezpečné. Na konci 2015 jsem již jako redaktor Magazínu koupil jednu hodně nebezpečnou hračku na vibratory.net, prodávanou i ve známých obchodech jako Růžový slon Titanmen aj. a napsal o ní ostrý článek na Štědrý den. Asi o 3 dny později jsem si řekl, co já budu někomu radit. Budu to dělat sám a líp. Stáhl jsem svou kritickou recenzi a začal se ženou pracovat na smsexshop.cz , kde máme jako jediní metodiku testování a černou listinu, toho co neprošlo. Spustili jsme jej v září 2015, kdy měl 2500,- obrat, v prvních třech týdnech října 10 000 a první pochvaly od zákazníků a já vidím, že to děléme dobře, lépe než ostatní. A to je dnes … 26.10. 2016. Po včerejší pařbě na fotbálku U Sudu s nejlepším kámošem a ještě jedním fajn chlápkem koukám dnes po standardní práci a navíc vyřízené zakázce na hezký film se ženou a 2 letou holčičkou. Dopíjím poslední decku rýžového vína od strejdy z Vietnamu. Mé poslední přání se právě splnilo, a že jsem v kombinaci všech těch faktorů v daný okamžik maximálně šťastný. Slzy se mi derou do očí, ale nebrečím, ani neslzím. Žena přesto pozná, že se se mnou něco děje. Ptá se “ jsi smutný, chong (manželi)?“ Odpovídám „Ne, anh moc vui“ (jsem moc veselý, míněno šťastný). „Teď mám opravdu všechno, co jsem chtěl“.

Upřímně, dokonalé by to bylo, mít tak třeba ještě 1 nebo 2 ženy či zadané milenky, neb člověk nemůže dlouhodobě dosáhnout plné sexuální a ani citové a komunikační spokojenosti s jedním partnerem, bez ohledu na kvality partnera. Ale to s sebou u normálně nastaveného žárlícího partnera (mě třeba sexuální nevěra partnerky s ochranou nevadí) nese extrémní tlak, kdy už člověk hodně zváží, zda maximální uspokojení nebo klid doma.

Chtěl bych říct 2 věci. Za prvé jsou lidi, co nemají tak dobré výchozí podmínky jako já. Nejsem synek prominentů, ale třeba rodiče nám poslední 3 roky dávají měsíčně 8000 bytem, kde neplatíme tržní nájem a 2000 v jídle. To je strašně moc (byť žena nepracuje a mnohem víc pošlem do Vietnamu). Někdo třeba ani rodiče nemá, tj. nikoho kdo by mu zaplatil školu, půjčil vrtačku, nebo peníze, když je v krizi. Jiný se musí starat o nemocné příbuzné. Za druhé nepracuji tvrdě klišovitých 14-16 hodin denně jako mí kamarádi podnikatelé, byť bohatší. Nej. kámoš Franta si na mě čas vždy udělá. Petr nikdy. Franta asi bude nakonec měřeno penězi bohatší než Petr. Jsou disciplinovanější, důslednější, těžko posoudit, zda chytřejší. Klidně i pár dnů proflákám – každý měsíc :). Dělám, co mě baví a funguje to. Ale ne každý to tak má. Někdo taky musí uklízet hajzly nabo vařit v mekáči. Chci tím říct, že velkým faktorem je vedle výchozích podmínek, nejen snaha, ale i klika. Dokonce myslím, že klika je více než snaha a výchozí podmínky – viz huliči trávy – největší lidé tohoto světa Bill Gates a Steve Jobs … Svět je nespravedlivý a neuctivý k těm běžným pracujícím, ale takový prostě je, nespravedlivý a krom toho poměrně tvrdý. Vemte si jen kolik pohybu člověk musí udělat, aby si v mikrovlnce ohřál blbé koupené mléko s koupeným kakaem a cukrem a přitom jej nevylil – taková maličkost a tolik práce … Nebo třeba, že pár minut nebo dokonce sekund může posrat celý život … Jinými slovy neplatí ani tolik úspěch je procento inteligence a 99% píle jako spíš „Z 2o% platí, jak si kdo ustele tak si lehne a z 80%, jak Vám život ustele, tak si lehnete“.

Dokud maximální štěstí nemáte, stále se ptáte, mám už být spokojený nebo si mám přát něco víc? Nepálí mě náhodou dobré bydlo a neměl bych být skromnější – rád za to, co mám?  Pokud stavu maximálního štěstí dosáhnete, víte to. Stejně jako, pokud jste sympatický holce, co se Vám líbí, víte to. Pokud se však ptáte, jsem jí sympatický, má mě ráda ….? a necítíte to, tak si buďte jistí, že Ne (resp. ne natolik aby Vás měla ráda jako (sexuálního) partnera), jen nemáte dost zkušeností si to uvědomit. U holek by se jistota ohledně náklonosti patrnera nedefinovala dle sympatie či sexuálního kontaktu, ale jestli s ní počítá, chce bydlet a preferuje před svými rodiči či jinými holkami.

Možná, že ti menší klikaři mají to maximální štěstí stejně intenzivní jen prostě ne tak ambiciózní, ale spíš tomu nevěřím, jako té masově věřené pohádce o štěstí postižených. Někdo je šťastný víc a někdo méně. Ač z toho nemusíme mít dobrý pocit, je to lepší, než si lhát do kapsy. Spíš by si z toho člověk měl vzít, že pokud bude moci, měl by tem menším klikařům pomoci…

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

lze vyplnit cokoli

není zveřejněn a magazín s ním nijak nenakládá