Lis 232015
 

23.11.2015

Klara ucitelkaKlára Holá, 29 let, učí na 1. stupni základní školy Jaroslava Ježka pro slabozraké a nevidomé děti.

Co Tě vedlo k výběru této práce?

V 9. třídě na ZŠ jsem se zajímala, jak komunikují neslyšící, píší nevidomí apod. Začala jsem se učit znakový jazyk a také docházet jako dobrovolník do tyfloturistického oddílu (tyfloturistak.info), které organizuje volnočasové aktivity pro děti se zrakovým postižením. Vystudovala jsem speciální pedagogiku a při tom působila ve škole Jaroslava Ježka jako noční vychovatelka.

To děti chodí do školy i v noci? Mimopražské děti se mohou ubytovat na internátě. A v noci být samy nemůžou.

V čem se liší příprava speciálního pedagoga od té běžné?

Učíš se o různých postiženích, jak vzdělávat a efektivně pomáhat lidem s handicapem. Ale i jak pracovat s mimořádně nadanými dětmi nebo drogově závislými. Koncem studia specializuješ. Já si vybrala tyflopedii – vzdělávání osob se zrakovým postižením. Znalost Braillova písma je základ.

V čem se liší výuka dětí od té běžné?

Lze zjistit stránkách naší školy www.skolajj.cz. Na prvním stupni je třeba názorně zprostředkovat spoustu informací, naučit písmu (začíná se na figurkovém šestibodě, kombinace bodů znamená písmeno). Učíme rozvíjet sluch, hmat, čich, používat optické pomůcky, a prostorové orientaci. Žáci mohou chodit také do základní umělecké školy, což je u nás časté – asi dvě třetiny..

Jak se rozvíjí sluch? Poznáváš různé zvuky, jejich zdroje, směr…

Liší výuka od běžné délkou denního vyučování?

Ne až na 1 hodinu týdně tyflopedické péče (práce s lupou, docvičování Braillova písma, rýsovací souprava, okrajově sebeobslužné aktivity, například zapínání zipu, zavázání tkaničky) a 2h týdně prostorové orientace (orientace v prostoru, chůze s bílou holí, u menších dětí např. běh za ozvučeným míčem, hledání upadlého předmětu spirálovitým pohybem …).

Pro hudebně nadané je v odpoledních hodinách možná umělecká příprava – hra na nástroj, hudební nauka, případně zpěv ve školním sboru. Prvňáci můžou chodit do hudební přípravky.

Jsou nějaké oblasti, kde přístup musí být citlivější? Záleží na dítěti i rodině.

Možná naivní dotaz: Zlobí? Co Ti třeba provedli? Kluci zlobí, holky vlastně taky a někdo vůbec. Záleží na dítěti. Ve třídě mám čtyři kluky a jednu holčičku. A kluci by rádi zlobili pořád. Skáčou po sobě, občas mají z živějšího průzkumu okolního světa boule…(úsměv).

Opisují při testech? Neopisují, někteří se snaží spíš šuškat. A když se snaží opisovat tak je to velmi vidět (úsměv). V tom to mají horší. Vzhledem k počtu dětí ve třídě je to u nás velmi rodinné a učitelé jsou se žáky při vyučování v blízkém kontaktu.

Kolik je dětí ve třídě? Většinou 4 – 6, maximálně 8.

Liší se nějak vztah učitelky nevidomých a běžných dětí?

Práce je více osobní. Proto jsem i z původně vystudovaného speciálního poradenství přešla k učitelství. Třída je druhá rodina. Pro internátní děti tvoříš částečně druhý domov. Není to tak, že by pro mě s koncem vyučování přestaly existovat. Někdy spolu trávíme i přestávky. Děti mi často chtějí něco sdělit nebo potřebují poradit, ale samozřejmě jim nechám prostor, pokud si hrají samy. Hodně nasmějeme a vzájemně obohatíme. No řekni, kdo se v práci nasměje? Dítě je osobnost a co ve výuce vyhovuje jednomu, nemusí druhému. Každé dítě je tak trochu hádanka a pedagog spolu s dítětem postupně poznává, jaká je ideální cesta ke vzdělání.

Vyprávíte jim nad rámec výuky příběhy o světě, o barvách a tvarech? Chtějí to po Vás?

Ano, často. Mají neskutečně mnoho otázek. Nad rámec výuky se také učíme, jak spolu vycházet, komunikovat o problémech ve třídě. Některé děti mají specifické potřeby. Učíme se toleranci a to si myslím, je v dnešní době velmi důležité.

Je zde ze strany dětí nějaká počáteční nedůvěra? Oni Vás nevidí, vy je ano…

Ani ne. Pokud to nejsou prvňáčci nebo noví žáci, kteří přicházejí do neznámého prostředí. Většina dětí je přátelská.

V západních filmech lze pozorovat určitý trend vtipkování na úkor lidí s postižením, zejména trpaslíků, vozíčkářů a slepých. Nedávno jsem potkal vozíčkáře, jenž do kopce na stupátku vzadu vezl svého zdravého kamaráda. Řezali jsme se všichni tři. Myslím, že tím se člověku říká, beru tě za sobě rovného. Vtipkujete s dětmi nebo oni sami mezi sebou o tom, že nevidí, nebo je to tabu?

Ti starší si z toho sami dělají legraci. Vyprávěl mi starší kamarád, že kutálel své skleněné oko po tramvaji a křičel „pomoc, moje oko“, ale to je spíš extrém. Já vtipy nedělám, ale pokud je dělají nevidomí, zasměji se většinou s nimi. V konverzaci se nevyhýbám slovům „podívej se sem“ (a beru žákovi ruku). Pro ně tedy to slovo má jiný význam: prozkoumat hmatem.

Je to normální svět a je v něm soustu legrace. Vznikají různé spontánní vtipné situace např. sahají na struhadlo a dělají si legraci, že tam píší samé „a“ (úsměv).

Když se člověk osobně či v novinách setká s takovým těžkým poškozením zdraví, zastydí se nad tím, že mnohé jeho těžkosti jsou banální a asi i pro to je postiženému těžké pohlédnout do očí. Ale za pár minut už ty chmurné myšlenky pustí z hlavy, život je i tak dost těžký… Tato práce patrně může člověka ničit? Jaký dopad má na Tvoji psychiku?

Lidé se častěji setkávají s lidmi s postižením a už se necítí být tolik zaskočeni. Často i vědí, jak mají případně pomoci. Např. se nevidomého na přechodu zeptat, zda pomoc vůbec potřebuje. Dříve se stávalo, že jej někam odvlekli a on pak třeba zcela ztratil orientaci. Jsem ráda, že lidé s postižením žijí „s námi“ než jak bylo v minulosti zvykem. Můžeme se od nich i učit, zejména v sociální oblasti. Moje práce pro mě nemá žádný dopad na psychiku. Jsem s dětmi od mých16 let, přijde mi to přirozené. Samozřejmě s nimi prožívám různé chvíle, které nemusí být vždy veselé, například zhoršení zdravotního stavu.

Jak se nevidomí vyrovnávají s postižením? Zhoršuje se to se stoupajícím poznáním a uvědoměním nebo se člověk „nastaví jinak“ a nemá to na jeho psychiku dopad?

Myslím, že ti co nevidí od narození, to asi tolik neřeší. Horší je to pro ty, co ztratí zrak během života. Určitě procházejí velmi těžkým obdobím a často se jim stýská po zrakových obrazech (barvách, lidských výrazech, duze..)

Po jakou nejdelší dobu jsi nepoužívala svůj zrak?

Asi jeden den. Bylo to na táboře s tyfloturisťákem. A také v rámci proškolení – učíš se při tom orientaci, bezpečnostní držení. Dělala jsem taky traséra na běžkách. To je vlastně vodič, který jede před nevidomým a dává mu různé pokyny. Jezdí se ve stopě, z kopce pak v závěsu nebo máš na hůlce rolničku, abys byl slyšet a nevidomý poznal směr, kterým má jet. Je na to celá metodika.I dnes, když chci dětem něco vysvětlit nebo popsat, zkouším někdy zavřít oči.

Nakolik je možné vcítit se do člověka, jehož omezení nikdy nemůžeš obsáhnout? Myslím, že je to nemožné. Podobně jako se nelze vcítit do vdovy nebo prezidenta, když jím nejsi.

Když se dostanu do užšího kontaktu s nevidomým (např. na pracovním pohovoru), jsou nějaká pravidla chování. Např. sníží jeho nekomfort, když se člověk popíše? Někdo např. částečně vnímá světlo a stín např. tedy posadit jej zády k oknu (po světle) …?

Při pracovním pohovoru většinou nevíš, co dotyčný přesně vidí. A nevím, zda ho v té chvíli zajímá, jaké máš vlasy a co máš na sobě. Při nabídnutí místa k sezení je dobré položit nevidomému ruku na opěradlo, aby věděl, kde se židle nachází. A při nabídnutí nápoje ho informovat, kde se sklenička nachází. Nebála bych se po počáteční konverzaci zeptat na zdravotní stav a také na pracovní podmínky, dále jaké bude potřebovat k práci pomůcky.

S menšími dětmi si hodně povídáme, jak kdo vypadá, jaké má vlasy apod.

Jsou nějaké častější chyby, jichž se dopouštíme ve vztahu k nevidomým? Je toho více, lze nalézt na internetu.

Jaké reálně dosažitelné opatření státu by dle Tebe aktuálně nejvíce pomohlo nevidomým v ČR?

Zřízení týmu odborníků, který by vytvářel nové přínosné učebnice a didaktické materiály, protože na to už učitelům moc času nezbývá, vývoj elektrotechnických pomůcek. Finanční dotaci nebo zajištění odborné pomoci při tvorbě výstav v muzeích, aby byli interaktivní a tvořeny i pro osoby s postižením (různé modely apod.) Vyšší podpora zaměstnávání osob s postižením. A podpořit svobodnou volbu rodiny při výběru typu školského zařízení, ať už je to vzdělávání dítěte v běžné nebo speciální škole.

Děkuji Ti.

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

lze vyplnit cokoli

není zveřejněn a magazín s ním nijak nenakládá