Kvě 102016
 

Nikdy je nezabíjel na místě. Jednak z bezpečnostních důvodů jednak věřil, že člověk určený likvidaci je stále člověk a má právo se světem rozloučit a ne umřít jak na porážce. Věděl, že s tím měl seknout, ale stejně by od toho nikdy neutek. Voloďa neměl zrovna za ušima. Jinak by se i nejspíš od začátku nebo už dávno živil něčím jiným. Od problémů jej chránily pouze výcvik a jednací a emoční disciplína a ta ho pomalu opouštěla. Navíc teď mnohem víc než dřív potřeboval peníze pro rodinu. Neuměl se s tím vypořádat. Pokračoval v zaběhlých kolejích a pokaždé zoufale doufal, že tu další akci snad ještě překlepe.

Díval se mu do očí a najednou věděl. Je konec. Už to prostě nedokáže. Každý další z posledních 7 popravených byl těžší a těžší. Už nemohl dál. Čekal ten zlom a doufal, že to bude třeba aspoň ženská. Ale ne. Byl to zatracenej normální chlápek. Žádnej chudinka. Podobně starý jako on 35 let s ženou a 2 dětmi. Svíjel se před ním v kufru auta a čekal na kulku.

„Měl si umřít. Místo Tebe chcípnu já,“ řekl mu vyčítavě, rozvázal ho a pustil.

Chlapík moc nechápal, co se děje. Jeho mysl nebyla schopná takový extrém pobrat. Díval se na Voloďu a na cestu směrem k městu, po níž ustupoval. Pak se nejprve potácivě s občasným ohlížením vydal k městu. Postupně přešel do vydrilovaného vyváženého běhu agenta BIS.

Voloďa sledoval, jak se vzdaluje. Sedl si na zem, opřel se o nárazník. Právě pustil klíčového agenta BIS. Za tohle je v jeho organizaci jistá smrt. Chvíli koukal do okolních kopců a pak přiložil pistoli k hlavě. Skoncovat s tím zatraceným životem. Malá má peněz dost a takového tátu by nikdy nemohla mít ráda. Lhal si do kapsy. Jeho holčička ho ráda měla. Moc. V 18 měsících neřešila, co táta dělá.

Odložil pistoli a dál koukal do kopců jako opařený. Svého rozhodnutí chlápka pustit však nelitoval. Bylo pevné a neměnné.

Asi po hodině se sebral. Nejel do práce oznámit, co se stalo, ale domů. Neměl moc času. Za svojí holčičkou. Vždycky na ní koukal jako na malý zázrak a teď měl co dělat, aby zatlačil slzy, když si s ní hrál. Doma nic neřekl. Ani ženě. Jen by tím krátil svůj, jejich čas.

Přišli pro něj další den. Nebránil se.

Rodinu pak nechají na pokoji.

„Si dobrá máma a dobrá žena“, řekl ženě. Usmál se, dal jí poslední pusu a šel.

Alexandr seděl za svým stolem a z čerstvě ovázané pravé ruky mu prosakovala krev. Voloďa se snažil odhadnout, kolik prstů mu chybí. Jeden? Dva? Dva.

„Tvoje chyba stála našeho nejvyšší doživotí a mě dva prsty“. Řekl Alexandr suše.

„Jak to, že ti utek?“

„Pustil jsem ho“, řekl Voloďa.

Bylo ticho. Voloďa neměl, co říct a Alexandr také ne. Ticho asi 5 minut, které bylo víc bolestivé pro Alexandra než Voloďu, protože na něm teď bylo to vyřešit. Kdyby to bylo na něm, usekl by mu ruku a odpustil, ale vedení bylo nepříčetné a nemohl jinak.

„Vedení nepřipouští, že bys měl zůstat na živu. Pokud neposlechnu, jsem další na řadě.“ Přerušil ticho Alexandr.

Voloďa se na něj podíval a nic neříkal.

„Sloužil si dobře, Voloďo. Bez zaváhání 17 let. Kurva, proč si neřekl, že na to nemáš, že chceš skončit?“, ptal se, ač věděl, že Voloďa nebude mít odpověď. Přesně věděl, jak to skončí. Jedná z mála výhod rigidní gangsterské organizace. Člověk většinou přesně ví, co bude … a přesto se ptá a hledá jinou cestu, zázračnou cestu, která ale není.

„Sloužil si bez zaváhání 17 let, Voloďo. Kurva za tohle se budu nenávidět, ale musíš zemřít.“

„Dám ti vybrat. Kulku hned. Nebo můžeš vídat svojí malou, dokud neumřeš žízní.“

Voloďa chvíli přemýšlel. Co pro ní bude lepší. Když už tátu neuvidí, a nebo když bude ještě pár chvilek s tátou, ale bude riskovat její trauma.

Alexandr se k němu otočil zády. Oba měli co dělat, aby mezi Alexandrovými osobními strážci zachovali tvář.

Voloďa nevěděl, jaké rozhodnutí je správně. Rozhodl se intuitivně dle toho, že holčičce vzal celý život s tátou, tak jí dá alespoň pár posledních chvilek navíc. Asi to bylo špatné rozhodnutí. Ale nemohl jinak. Celý život svázaný rigidní disciplínou, nyní, kdy už jeho život neměl žádnou cenu, poslouchal čistě jen své srdce.

Ženu k němu nepouštěli. Nechápala, že holčičku ano a jí ne. Žena věděla, že něco je možná špatně a bylo jí naznačeno, že dál ať se po věci nepídí. Naučila se, že manžel a jeho kolegové nemuseli své kroky zdůvodňovat podobně jako soud nebo úřad.

Přinesli mu jí vždy 3 krát denně na hodinu. Voloďa si s malou užíval každou chvilku. Neměl nic jiného na práci. Už jej nic jiného v životě nečekalo. Měl jen jí. Hrál si s ní. Smáli se spolu. Druhý den k suchu v ústech přibyly dehydratace a únava. Třetí den Voloďa už jen ležel na zemi. Když přivedli holčičku, posadil se a opřel se o zeď. Už jí nedokázal zvednout a jen ji hladil po hlavě. Tulila se k němu, hrála si s ním. Snažil se jí dát vše, co mu ještě zbylo.

Cítil, že umírá.

Cítil to i Alex. Spoutal mu ruce za zády. A před něj dal misku s vodou, na kterou nedosáhl. Věděl, že když mu dá napít, je ztracenej, ale chtěl mu alespoň trochu poslední okamžiky prodloužit.

Malá si v misce vesele čvachtala prstíky a opakovaně se nakláněla, aby z ní pila. Voloďa se usmíval. Pak malá dala napít i tátovi. Ručičkami nabírala vodu a strkala ji tátovi do pusy. S fascinací a dojetím opakovaně sledoval její marnou snahu. Ještě neuměla vodu udržet. Dlaně měla sklopené a prsty otevřené, takže voda z dlaní vždy zcela odtekla a pro Voloďu zůstalo pár kapek na kůži. Nevěděla, že táta má žízeň nebo že umírá, jen si hrála. Usmíval se na ní, aby ji podpořil a pochválil. Nabádal jí, že má prsty zavřít. Ne proto, aby se mohl napít, ale aby jí učil. A zároveň plakal dojetím. Jen po tváři mu netekly slzy. Nyní už je nepotlačoval. Žádné neměl.

Usnula mu na koleni.

Alex přišel s pistolí. Odnesl malou a vrátil se.

Koukal na Voloďu. Ten se z dálky omezeného vnímání na Alexe usmál a kývl hlavou na znamení souhlasu.

Fiktivní kontext: Ve 20. letech 21. století se v ČR rozhořely nelítostné boje mezi ruskojazyčnými skupinami organizovaného zločinu navzájem a mezi nimi a BIS, zahrnující vraždy zločinců i klíčových policistů. Na jedné straně tak často stáli bývalí agenti KGB s výborným výcvikem a neomezenými prostředky a na druhé méně vybavení a vycvičení, ale o to více odhodlaní čeští agenti BIS. Českým policejním a státním složkám se koordinovanými silami situaci podařilo zvládnout po 15 letech extrémně vyčerpávající práce. Z těch co přežili, mnozí po té odešli do civilu, neboť dále danou práci po takovém náporu po dobu několika let nebyli schopni vykonávat.

Slova autora

Smutné povídky nemám rád. Život je už tak dost těžkej, a když si člověk jde něco přečíst, chce se pobavit a ne trápit. Snaha vyvolat silnou emoci často přebije logiku jednání postav i děje a mixuje se s citovým vydíráním. Přesto jednou za čas mnoho lidí takový zážitek vyhledá. Vyburcuje emoce a přiměje nás vážit si běžných věcí. Věnováno mé dceři Kim

motmat (vietnamsky „jedna tvář“)

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

lze vyplnit cokoli

není zveřejněn a magazín s ním nijak nenakládá