Dítě na elitní školu?
Mnoho rodičů posílá děti na elitní školy, mnoho z nich si ani neklade otázku, zda je to pro děti dobré. Tento článek třeba trochu vyváží Váš názor. Dosud si takový názor v podstatě nebylo možné udělat, neboť nebylo mnoho rodičů, jež by za komunistů mohli elitní školy absolvovat.
Za střední elitní školu považuji takovou, jež přijme do 20% uchazečů.
Školy pro bohaté
Než přejdu k elitním školám, zastavím se u škol pro pracháče. „V anglické školce dcery za 15 000 měsíčně jsem byl s firemním superbem jako chudý příbuzný,“ svěřil se kamárád s tím, že uvažuje o základní škole za 55 000 měsíčně. Ptal jsme se, proč? Zmiňoval takové ty věci, málo studentů na třídu a rozvíjí tě tam, presně jak potřebuješ, hlavně prakticky a ne teoreticky a takové ty řeči, co rodiče hrozně rádi slyší, ale velký efekt to nemá. Samozřejmě ne každý má tu startovní čáru stejnou, ale ti schopnější rodiče (kteří jsou schopni dát 55 000 měsíčně za základní školu jednoho potomka), mu ten bonus z praxe mohou stejně tak nebo i líp předat sami. Dají mu pár tipů, jak co dělat a nedělat např. řídící procesy, marketing, krizové situace, ale i třeba řemeslnou zkušenost či metodiku, stejně jako Vám je dá kamarád, který taky podniká nebo působí ve vedoucí pozici ve firmě. A nebude je to stát moc času. Školu pro prácháče či prominenty jsem neabsolvoval. Z vlastní zkušenosti ale mohu říct, že učitélé mi mnoho nedali a že co se člověk nenaučí a neodmaká sám, to mu prostě od učitele nepřistane. Učitel může udělat látku zajímavější – zábavnější, ale to je asi tak vše. Trochu to pomoci může, ale opravdu velmi vyské procento je na tom studentovi a i na státních školách jsou velmi dobří učitelé, takže tam přidaná hodnota při střízlivém uvažování prostě nebude. Vycházím tedy z toho, že z hlediska vzdělání taková škola nenabídne více než škola státní a schopný rodič, který tu a tom šikovně nenásilně pomůže nikoli postrčí. Ze zkušenosti mnoha studentů placených škol pak plyne, že taková škola nabídne spíše méně, neb si své zlaté ovečky velmi velmi hýčká a až tolik od nich nechce nebo si naopka honí ego a malou prestiž a drtí studenty nesmyslnými nároky … Druhá strana mince – ta pozitivní – jsou kontakty. Těch superpracháčů, co si to mohou dovolit, je málo, v ČR řekněme nízké jednotky desítek tisíc. Těch tisíc nejbohatčích v ČR se dost možná musí všichni znát. To se pak zcela startuje byznys a uzavírají obchody. Jste v úplně jiné dimenzi, jakou si vůbec nedokáži představit.
Střední elitní školy
Absolvoval jsem 7leté gymnázium Ohradní Praha 4 1990-1997 30 přijatých z 600. Spolu s dalšími třemi gymnázii šlo o první víceletky v Praze po roce 1989. Já ani naši po tom nějak neprahli, dokonce na výsledky se šli podívat nějak pozdě, až si šlola myslela, že nejspíš nemáme zájem :).
No bylo to maso. Učili jsme se dost i na dosažení průměrného třídního prospěchu 1,8. Na vyznamenání jsem dosáhl asi jen 2x. Nebyli jsme nerdi, ale ani jsme tolik nezlobili, jako jiny gympláci a samozřejmě měli lepší výsledky. Co sem si z toho odnesl? Z látky se nepamatuju ani popel. Dodnes se ale budim při snech typu: budou mě zkoušet z češtiny a zeměpisu a já níc neumim nebo proč musim dělat maturitu, když mám vejšku :). Samozřejmě byly hodiny, kdy se člověk nepřipravil a modlil se, aby ho nezkoušeli. V CV studium střední školy neuvádím, takže shrnuto a podtrženo, na mě to mělo efekt negativní a raději bych měl více vloného času a méně stresu. Víc si užil s holkama a nebyl tak dlouho takový sociální pako. Věřím, že by ze mě byl lepší člověk. Dětem do elitní školy bránit nebudu, ale povím jim k tomu své.
Asi bych se nebál ani techničtěji zaměřených učilišť. Tam dost často může člověk skočit rovnou do vlastního byznysu.
Vysoké elitní školy
V roce 1997 brali na právech MU Brno 400 studentů z cca 5000. Škola byla hodně v poho, byť jsem první tři roky než jsem se začal učit patřil mezi 15% nejhorších, dával jsem tomu 2 dny v týdnu a poctivej měsíc ve zkouškovém. V daném období byla za nejelitnější školu považována práva následovaná ekonomkou. To již dávno není pravda a věcně-náročností to pravda nebyla ani tehdá. U humanitních škol ale náročnost není třeba a dokonce by byla negativní. Humanitní škole stačí dát Vám základ a jste takovým odborníkem, jakým se sámi uděláte. Práva i ekonomka stejně jako jiné humanitní šloly jsou lehké, neboť si nepotřebujete pamatovat nic, abyste zvládali další učební látku. Na práva jsem šel do značné míry z lenosti a nyní bych se rozhodoval pro přírodovědné zaměření, patrně chemii. Na VŠE v Praze 2006 i 2008 brali polovinu, nejvíc z mé skupiny uchazečů lidí šlo na obor turismus 🙂 (já néé :). Studium bylo o něco těžší než práva, ale nikoli náročné. U vysokých škol není až tak zásadní „elitnost“ jako její přírodovědné zaměření, jež umožní pracovat kdekoli ve světě. S přírodovědním zaměřením se pak samozřejmě pojí i ta náročnost, kde to prostě bez poměrně širokých nabichlených základů nejde. Vtipné je, že o právnících a filosofech se říká, že se „bichlí“, u přídodovědných oborů je to však třeba mnohem více.
Za vysokou elitní školu považuji medicínu, strojárnu, mat-fyz, architekturu, stavárnu, případně chemii a některé další přírodovědné školy. U mediciny pozor – ty lidi to prostě převálcuje skoro do jednoho. Pak jsou (ale vlastně mnoho z nich už před tím) jiný, jako by jim někdo pořádně nafackoval nebo je vykleštil. Ale spousta lékařů jsou fajn lidi. Vůbec lidi z přírodovědných škol jsou v průměru sociálně lepšími lidmi než ti z humanitních. Jednak něco tvoří a nepotřebují si tolik dokazovat a dále je náročnost školy nutí spolupracovat už na škole.
Je třeba i vnímat dispozice dítěte. Druhá věc, proč jsem nešel na přírodní vědy, vedle lenosti, byla má roztržitost a nedůslednost. Chápal jsem třeba velmi dobře vztahy a teorii ve fyzice, ale blbě jsem počítal, nebavilo mě to a nakonec, pokud člověk nepočítá – netrénuje, tak pak té složitější matematice ani nerozumí. Zda jsem neměl vlohy, nebo jsem to jen nechtěl dělat a procvičovat, nevím. Dějepis byl mnohem zajímavější neb tam se něco dělo, v matice nic. U vysokých škol věřím, že má smysl dítě lehce, opakuji lehce, postrčit směrem do méně oblíbených přírodních věd.
Dalším argumentem pro přírodní zaměření je často opakovaný a pravdivý fakt, že nepotřebujeme další právníky, filozofy, ale do značné míry ani učitele. Jak jde vývoj dopředu, máme k dispozici mnoho zdrojů na internetu např. zákony a různé poradny, takže spousta lidí si s právem většinou aniž by potřebovali právníka a počet takových bude narůstat s novými internetovými generacemi. Právo se stává složitějším, ale to nepůjde do nekonečna. Stejně tak dějepis, nebo zeměpis, filosofie – na co se to učit, když sáhnete do wikipedie či vyhledavače a v mžiku k danému bodu víte víc než elitní profesor. K aplikaci a rozvoji přírodních věd a technologií však budou odbornící třeba stále. Jejich počet vzhledem k neustálému vývoji nebude klesat, ale spíš naopak, jak to ostatně vidíme kolem sebe. Jinými slovy zatím co trh práce humanitních studentů se bude neustále zmenšovat, trh práce studentů přírodních věd zvětšovat.
Zahraniční školy
Nemám s tím dobrou zkušenost u bývalého nejlepšího kamaráda. V druháku na gymlu (kvinta) byl rok v USA. Říkal, že to byla škola života, že mu adoptivní rodina zakazovala hrát tenis a tak odšel k chudému trenérovi, kde se v zimě ani netopilo. Myslím, že i tam trochu zvrdl a ztratil cit. Naučil se, že se musí postarat sám o sebe a že druhé nepotřebuje. A to není dobře, ač se mnou možná většina lidí nebude souhlasit. Neříkám viset na druhých a neumět se o sebe postarat, ale být víceméně sám a jiné potřebovat do značné míry jen proto, aby člověk naplnil ten sociální tlak – mít ženu/muže a děti, nemít přátele, eventuálně se 2x do roka vidět se známými, aby neměl společensky nepříliš lákavý statu člověka bez přátel, to je podle mě jen poloviční život.
Do zahraničí bych tedy náctileté dítě nepustil na déle jak 2 měsíce. Při vysoké klidně i na rok a pokud by to mělo být déle, tak s varováním, ať to zváží, že taky může ztratit cit, ale nebránil bych mu. Po vysoké už to bude jen na něm.