Porušování pravidel, kdy je to žádoucí pro všechny
Každý asi občas přejde na červenou či mimo přechod. Pokud tak nikoho neohrozí, tak to nevadí, ale nelze o tom říct, že by to pro tvůrce pravidla – stát – bylo žádoucí. Článek se bude zabývat situacemi, kdy ten kdo pravidla stanovil, si fakticky přeje jejich porušení. V diskuzi můžete přidat Vaši zkušenost.
Nejmenovaný řetězec s potravinami – žádoucí vstup do zakázaného prostoru
Obchod není jmenován proto, abych nebyl jako někteří výjimečně dementní studenti, co si na děkanátu stěžují na učitele, když jim např. kvůli virové pandemii uleví.
Tento obchod má uvnitř stánek s rybami a mořskými plody, kde není stálá obsluha ani zvonek. Občas jsme tam čekal 10 minut, nikdo nepřišel, tak jsem šel pryč. Už mě to takto nebavilo, tak jsem vlezl za pult a do zázemí za kovové dveře, kam se nesmí, abych obsluhu zavolal. V tu chvíli se objevila paní, že tam nesmím. Ptám se, zda mám na informacích nahlásit, aby tam dali zvonek.
„Ej nic nehlááste, budú jen probléémy“. Odpovídá mi s ukrajinským přízvukem. „Pán vykládá, druhý je v uzeninách nebo na place, nejsú lidi“. Nic tedy nehlásím, nedělám problémy. Příště zase prázdno. Čekám akademických 30 sekund a vstupuji do prostoru vyhrazené zaměstnancům a volám na ně. „Tam nesmíte, přichází bleskově z úplně druhé strany paní, co vedle vykládá maso do regálů. Já se jen usmívám. Pani nic neříká a prodává mi, co potřebuji.
Shrnutí: nesmí se to dělat, ale všichni jsou rádi a více spokojení, než kdyby k porušení pravidla nedošlo. Neublíží to ani jiným pravidlem chráněným zájmům (např. hygiena, zboží totiž nabírají v jednorázových rukavicích, tak že jim ošahám kliku u dveří, nevadí).
Úřední šiml – padělané zbytečné potvrzení
To je kategorie sama pro sebe s nekonečným množstvím případů. Zde jen musím varovat, že v podstatě nikdo, a to často ani advokáti s 20 letou či 30 letou praxí nedokáží vyhodnotit, zda určitá regulatorní povinnost dává smysl či nikoli, a jsou neochvějně přesvědčeni, že dané pravidlo je zbytečné, ač tomu tak ve skutečnosti není. Takže detekování a obcházení úředního šimla může být velmi zrádné (tolik názor regulatorního právníka a ekonoma, 18 let praxe).
Nedávno jsem dal výpověď v ČNB. Z nové práce mě vyhodili ve zkušebce. Na úřadě práce paní trvala na výpovědi ČNB, přestože mělo oražené potvrzení ČNB o délce pracovního poměru, a že pracovní poměr skončil výpovědí zaměstnance (a přestože podpora v nezaměstnanosti se počítala pouze z 3 měsíců posledního zaměstnání, jež nemělo s ČNB co do činění). Snažil jsem se jí tyto skutečnosti vysvětlit a potřebu potvrzené výpovědi zpochybnit. Přesto trvala na výpovědi. Tak jsem ji znovu sepsal a na úřad práce poslal. Chtěla razítko ČNB o přijetí výpovědi. Říkal jsem jí, že nebudu za blbce a pro to razítku si tam nepůjdu s tím, že šéf (rozcházeli jsme se v dobrém) mi říkal, ať si potvrzenou výpověď nechám, že ji třeba budu potřebovat 🙂 a a já to odmítl s tím, že vím, že jsem dal výpověď a že z personálního veškeré poklady dostanu.
Tak jsem jí řekl, že to dodám. A dál už jsem to nechtěl rozvádět. Ale ještě se na něco zeptala a já už to nevydržel a řekl pravdu – že razítko okopíruji, ať toho šimla ukojíme. To jsem samozřejmě říkat neměl, ale někdy Vám trochy vlastní důstojnosti za určitou bolest to prostě stojí. Ač tohle je též zrádné měřítko u lidí s velkým egem (naštěstí jich je spíše méně než více). Nepotřebné falešné razítko proběhlo bez problémů a všichni byli spokojeni. Taky jsem mohl nastudovat předpisy a zjistit, že takové dokument za dané situace nejspíš třeba vůbec není, ale to za ten čas nestálo.
Jak to bylo žádoucí pro stát? Paní úřednice měla (nepotřebný) papír, ale měla ho a nemusela tedy zkoumat, zda jej potřebuje či nikoli.