Užitečné a nevyžádáné rady, nevyžádaná kritika

Proč vlastně píšu tento článek. Chci si srovnat v hlavě, co je dobré a co ne. Nedávno jsme si volali s jedním kamarádem. Sdělil, že již s tou pornoherečkou není a stručně popsal, jak jednoho dne bouchly saze. Vždy mě příčiny rozchodu zajímají, abych si ujasnil, co bylo špatně a sám se toho v budoucnu vyvaroval. Probírám to s lidmi stylem tohle bylo a nebylo o.k. Tak, jak bych chtěl, aby mi oni okomentovali můj případný rozchod. Druhá strana to může mít vyřešené a já se tak nepříjemně vtírám. Na druhou stranu se mi nikdy nestalo, že by člověk řekl, že se o tom bavit nechce. Jsou toto nevyžádané rady?

Kdy máme právo kritizovat?

Pomíjím nyní zcela nespornou situaci, kdy jeden ubližuje druhému či přírodě.

Nejprve vyberu tu nejjasnější situaci. Před pár dny jsem nevybíravě sprdnul čtenáře (prvně v životě za 10 let činnosti redaktora), který se zeptal na to, co si mohl snadno přečíst v článku a v kontextu naznačoval, že je ochoten za právní služby zaplatit. Místo obvyklé výzvy k záloze jsme mu tedy poslal rovnou odpověď a vyzval jsem jej k libovolnému příspěvku, že můj čas není zadarmo a neposlal nic. Diskuze končila v zásadě končila mým: „Občas člověk stojí v hovně, nepozná to a dál se s ním maže. Čím víc lidí mu to řekne, tím líp“. Reagoval „To jsou ale hluboké myšlenky“, takže to to nakonec přece jen docvaklo. Přemýšlel jsem jestli, jsem ho ztepal správně a neměl jsem o tom pochybnosti. Když je mám, tak to je obvykle špatně nebo z části špatně. Právo kritizovat máme vždy, když pro druhou stranu něco uděláme, co není naší povinností a druhá strana přislíbí to oplatit a svůj právní či morální závazek nedodrží.

Zdánlivě jasná je situace pomoci příteli v nouzi. 2007 jsem na tržišti za Nha Trang ve Vietnamu vedl nastartovaný skútr a při pokusu jej otočit, jsem otočil i plynem. Skůtr se smekl a jeden stařík jej musel přeskakovat. Chtěl jsem mu dát aspoň 100,- Kč jako omluvu (tady by to byl tehdy ekvivalent asi 500,- přepočteno dle kupní síly). Hledal jsem jak blázen kamaráda na druhém skůtru. Měl v batohu mou peněženku a pas. Omluvil jsem se dědovi, že mu nemůžu nic dát. Podal mi ruce a byl v pohodě. Přijel sem na hotel a ptal se (rádoby) kámoše, kde byl. Odpověděl, jak jsem tam zkosil toho dědu, tak radši jel … V životě bylo asi tak 5 situací, na které jsem nic neřekl. Obvykle se snažím člověku ve sračkách pomoci, ale zde jsem to prostě nedokázal.

Máme v tomto případě právo na kritiku? Je tu jednoznačná společenská shoda, že ano. Ale není už to tak jasné jako např. kritika zločince. Lze vidět i jeho úhel pohledu. Strach, že ho tam naštvaní lidé zlynčujou. Poměr toho rizika a to, jak mě zadřel, byl ovšem neskutečný. Pointa je v tom, že je tu nuance.

Mají právo kritizovat rodiče dospělých dětí – Ne

Na první dobrou nás napadne. Ano. Dlužíme jim a musíme je respektovat. Moji rodiče se o mě starali moc hezky a moc mi pomohli. Já se též strarám o své děti, ale nemám pocit, že až odejdou, že by mi něco dlužily. Nechci být ve stáří na obtíž. Stejně tak nemám pocit, že něco dlužím rodičům. Pokud potřebují mou pomoc, postarám se o ně, protože je to má povinnost, né dluh. Pokud to beru z hlediska morálních a právních závazků. Z hlediska citů, to samozřejmě lidé dělají proto, že rodiče a děti mají rády. Ale cit a emoce jsou někdy, a zejména u nevyžádaných rad, špatný vůdce, takže v tomto článku jej nechávám stranou. Jaký je v tom rozdíl. Velký. Právě v tomto kontextu např. že nemají právo Vám mluvit do života nebo kritizovat a ani dávat nevyžádané rady.

Myslím situace, kdy nikomu neubližujete a ani ostatní nijak neomezujete. Pokud se občas zliju a přes noc padnu před panelákem a zatarasim vchod nebo to tam pozvracím, kritiku čekat rozhodně mohu. Pokud nosím kratší sukni než kalhotky a obličej si zmaluju k nepoznání, tak ne. Protože tím nikomu neubližuju. Je dobré jen říct, že make up kazí pleť. To je ale celé. Pokud dítě bude nezletilé, tak mu zdraví škodlivé chování – silný make up – nebo jej ohrožující chování – minisukně kratší než kalhotky – lze zakázat, ale v tomto ohledu je lepší být spíše lehce umírněný než „ideálně vyvážený“, ať si dítě hranice částečně osahává i samo.

Nejlepší kámoš (20let, z vojny) mi před pár dny řekl, že hodnotím moc často a že o to nestojí. Smál jsem se s odpovědí: „Mě se to toho dostává vrchovatě (od rodišů)“. „Ale ne ode mě, reagoval se smíchem 🙂 „. Povídám: „No jo , ale celej život, Ty vole. Víš, co to je? :)“. Řezali jsme se, neb jsme věděli, o co jde. Moji rodiče jsou o něco, přesněji o dost, urputnější než průměrní.

Velký průšvih pak je, když někdo komentuje něco, co nikdy nedělal např. podnikání. Protože ten člověk prostě nemá ponětí, co je zatím. Za to má ale spoustu řešení na nic.

Opakované nevyžádané rady

Užil jsem si jich mega moře (promiňte mi ten citový ne moc srozumitelný výraz, který to ale dobře vystihuje). Bez jakýchkoli dalších studií a pochybností lze říct, že opakované nevyžádané rady jsou jednoznačně a bez jakýchkoli výhrad na nic a mají negativní efekt.

Situace, kdy si chce člověk jen postěžovat nebo upustit páru – tenká hranice

Četl jsem na toto téma pár volně dostupných článků a přišlo mi, že ti terapeuté či koučové s klienty mluví, jak s dítětem. Někdy si může člověk přijít postěžovat nebo uspustit páru a nežádá o radu. Pokud to není právě věcná stížnost, např. na nedostatek kolegy či zařízení, který zadírá vaši práci a je třeba napravit, tak je s postěžováním si spojena i nevyslovená žádost o hodnocení situace – potvrzení jednání střeřujícího či doporučení k jinému jednání (tedy nevyřčená žádost o radu). Stěžucí si říká – uleví se mi, ale podvědomě si i říká, co kdyby posluchače něco k tomu napadlo. Pokud tedy radu poskytnete, není nevyžádaná. Stěžující se s ní musí počítat, ikdyž ji nečeká a nestojí o ni.

Tady už ale může být tenká hranice, nakolik tu radu v rozhovoru rozvíjet. Pokud se vrátím k tomu rozchodu kamáráda s pornoherečkou. Vlastně jsem si sám chtěl ujasnit, co se stalo, bych na podobnou situaci byl připravený. Možná jsem řešil, co už je za ním. Sám ji dal kopačky. Ale v těhle věcech často člověk neví a je rád za názor ostatních, případně se jasně vyjádří, že to řešit nechce. Tázal jsem se, zda je o.k., že to takto řeším a dostal neutrální odpověď a bavili jsme se o tom dál. Buď to bylo v poho a chtěl znát názor někoho jiného nebo to bylo přes čáru a nechtěl mě urazit. Zeptám se jej ještě jednou a připíši to sem. (Po pár dnech jsem se patl a řekl, že úplně v pořádku, že se nemusím bát.)

Průšvih je, když svou radu začnete tlačit jak na kolovrátku, bez ohledu na to, zda je vyžádáná přímo či fakticky stížností. To nemá vůbec žádný smysl. Ani manipulativní ego povzdechy typu „Ty si nenecháš poradit, ty se nepoučíš“.

Táta má možná i trochu mindrák, neb mi za každou druhou větou říká, jak jsem blbej a že ničemu nerozumím. Snažím se mu vysvětlit, že takto se hovor nevede, ale moc to nejde. To je bez debat zcela špatně.

Mimochodem asi proto si můj nejlepší kámoš postěžoval jen jednou v životě. Je to v zásadě tragikomická historka, co moc rád vyprávím, ale zde ne.

Situace, kdy si nestěžujete, ale musíte vést nějaký hovor

Pak jsou tu situace, kdy nevíte o čem se bavit. Máma mi vyčítá, že si s ní nepovídám. Ale škála jejích témat je velmi úzká. Ovykle když nadhodím trochu něco jiného, než co chce slyšet, po 30 sekundách přestane vnímat. Určitý procento nepobere intelektem, ale hlavně prostě jí to nebaví, vypne a jede si to svoje. Dá námahu s ní udržet zajímavý hovor. Když mám mluvit, v podstatě z nouze se snažím vyprávět, co se děje u nás doma, aby ten rozhovor aspoň pár minut vydržel. To její pozornost udrží. Navíc čím tragičtější a problematičtější věc, tím více mozkové kapacity jí přidělí. Postavíte před ni problém, u kterého má pocit, že musí pomoci :). Naučil jsem se vyhýbat stížnostem a negativním informacím, přestože to sníží mámy pozornost. Když tak o tom přemýšlím, utínám jejich nevyžádané rady poměrně rázně. Ale budu ještě ráznější.

S tátou se dá povídat o různých věcech. Nemám proto potřebu chytat jeho pozornost stížnostmi a snadněji mu s úsměvem řeknu, že nežádám o radu. On samozřejmě odpoví, že ji potřebuji :), ale rozhovor je pak klidnější. Naopak, když s něčím od rodičů poradit potřebuju, řeknu přímo: „Potřebuju poradit“. Udělá jim to radost a mě pomůže.

Situace, kdy nejspíš není vhodné hodnotit a kritizovat

O víkendu jsem jel za kámošem a skočila do toho nouzovka na serveru. Půjčil jsem si jeho notebook Lenovo. Práci odvedl. Ale to rozlišení full HD na 15palcovém monitoru Lenovo bylo rozmazané a říkal jsem mu, že si s tím zkazí zrak. Má pod sebou 100 lidí a služební auto za milion. Maká jako blázen, tak by mu sakra firma mohla koupit slušnej notebook. Koukali jsme i na Apple retina jeho přítelkyně a překvapilo mě, že můj Surface Book má ten displej výrazně lepší než opěvovaný Apple. Se svým překvapení jsem se jeho přítelkyni svěřil a ta to komentovala nevrlou poznámkou: „Ty máš všechno nejlepší.“

Obvykle, když mi daj něco k jídlu nebo k pití, tak to okomentuju, že je to špatné a občas pochválím, že dobrý. Kámoš tento víkend říká. „Mám luxusní víno. Ale ani nevím, jestli ti ho dávat. Ty máš pak komentáře, o který člověk ani nestojí“. No dal mi ho a nic jsem neřekl, jen jsem dál nepil. Někdy je dobré víno i za 60 korun a někdy se nedá pít víno za 200,-. Stejně tak pomluvím občas i jídlo našich rodičů. Pro kámoše i naše jsem mlsná huba. Jo jsem prudič. Ale když sám otevřu láhev pro přátele a stojí to za prd, tak to řeknu a omluvím se. Směju se tomu stejně, jako když mi nepodařené jídlo či pití nabídne kamarád. Je to tedy špatně říct někomu: Neumíš vůbec vařit , nebo to víno stojí za …? Na druhou stranu Ti lidé pak ví, že jim nelžeš a tu špatnou věci si už třeba nekoupí nebo příště uvaří něco lepšího.

99% možná řekne mlčeti zlato. Rozhodně se pak nehodnotícímu člověku vychází s ostaními líp. Mlčením tedy pomůžete sobě. Ztratíte méně energie a budete v očích nehodnocených vypadat lépe. O tom žádná. Otázka je, zda to bude lepší i pro Vaše blízké, popřápadě celý svět. Stejné procento řekně, nepomáhej někomu, koho mlátí přesila. Ve výsledku vážně nevím, co je správně a kde je hranice.

Faktor respektu na základě výdělku dělá hodně ale ne 100%

Pokud vyděláváte legálně velké peníze, davy jsou Vám schopni zobat z roky i ty největší nesmysly, přestože třeba doslova zapřete své dítě (Steve Jobs, Apple) nebo okradete nejlepšího kámoše (Mark Zuckerberg, FaceBook). Dokud jsem v mé firmě nezačal vydělávat prakticky stejné peníze, co jsem měl v České národní bance, táta my neustále 6 let opakoval, že si jen tak hraju. Kupodivu to samé řekl před 25 lety otec kamarádá na výšce ( spolubydlící z ČVUT), co tehdy uměl 5 programovacích jazyků, že to řekl jeho otec o programování. Ten kluk pak programoval v Londýně internetové bankovnictví pro JP Morgan. Faktor výdělku tu bude vždy, ale to jak člověk nastaví svou komunikaci, bude tvořit za každých okolností možná i 50% úspěchu.

Můj úhel pohledu

Jsem kritický. To z článku nebylo těžké poznat. A mí blízcí to vnímají negativně. Na druhou stranu o mě říkají, že jsem příliš ohleduplný a dobrotivý. Nevím tedy, zda je či není dobré pro mé známé být více kritický než je obvyklé. Jinými slovy, zda jim ta nepříjemná kritika nějak pomáhá či nikoli. Jak to tak píšu, myslím, že jim spíš pomáhají mé dobré činy a za kritiku by mě nakopali.

Vlastní hodnocení i kritice jsem nakloněn a často ji přímo žádám. S kamarády zejména konzultuji různé konfliktní situace či byznysové kroky a řešení. Není to má nejistota či nedostatečné sebevědomí. Občas chybuju a chci znát názor více lidí. Taky je to zábavnější než se bavit o pečení housek nebo o věcech, kterým ani po přečtení 500 článků k danému tématu nemůžeme dostatečně rozumět – např. zda mají být jen drahá auta na elektřinu či též i levná na ropná paliva. Třeba umíme složit motor nebo jako chemik vyrobit benzín. Ale málo kdo je k tomu ještě plánovač elektráren a energetické infrastruktury, specializovaný biolog, klimatolog a prognostik ekonomického a populačního vývoje dohromady nebo ještě lépe – člověk, který má přístup ke všem relevantním materiálům a může utvářet legislativní politiku v tomto ohledu. Proti takovému člověku budou poznatky běžného člověka vždy 5 % a závěry jeho selkého rozumu v 99% případů horší.

Test měsíc nehodnocení

Zkusím měsíc nic nehodnotit a nekomentovat. Děti, ženu, přátelé, ostatní. Uvidim, co to udělá a ozvu se. Po jednom dni se mi to hodně líbí. Možná, že člověk pozná nepoznané – např. lidé mu začnou více věřit, cítit se komfortně a opravdu mu sdělovat informace i ve výsledku i sami žádat radu :). Ať test dopadne jakkoli, určitě hodně přibrzdím. Více smíření jsou lidé s kritikou chování. Nejvíce ožehavá je kritika vizuálu, domácnosti a stravování. To prostě nejde říkat na férovku. Mj. vždy jsem myslel že tučná strava bez dostatku ovoce a zeleniny je prokletím chudých či dospělých, ale zjišťuji, že dost často i lidí, co na jídle nešetří. Většinou to zbytečně dopadne i na děti, ze kterých budou zbytečně sádelníci na celý život (schválně jsem zde uřil citově zabarvená slova viz naštvanost dále). Ono když se to dětem nenaservíruje, tak si místo jablka radši dají něco jiného. Člověk je naštvanej. A to je pak těžké držet hubu nebo to neříct napřímo. Ale taková přímá kritika je chyba – vysoce neefektivní a musí se na to jinak, nebo kritizovanému ani nedáte šanci si chybu uvědomit. Z hodně vdáleného zákopu, kde ten šrapnel nezraní resp. nebude mít šanci zranit kritizovaného ani Vás. Nevýhodou je, že to chce v začátku víc energie a ani to pak nemusí docvaknout. Ale bude to jedinná cesta. Spoustu rad tak člověk možná rovnou vyfiltruje, protože je nebude schopnen tímto zákopovým způsobem vůbec sdělit. No jsme zas na začátku, zda radit/kritizovat či ne :)).

Po prvním dni testu si to celkem alibisticky užívám: Necítím se zavázán hledat pro někoho řešení jeho potíží, ledaže se zeptá. Šetřím energii a navíc nejdu do konfliktů. Lidé jsou mi vděčnější. Je to velmi velmi pohodlné, příjemné. Stále nevím, zda správné.

Tak 1.1.2023 nashledanou s dojmy z testování …

Po měsíci bez kritiky

Nastavení z předchozího oddílu mi hodně sedne. S kritikou velmi opatrně a život je lepší pro obě strany.

Budu rád za Vaše komentáře a rady – v tomto případě zcela vyžádané :), ideálně třeba konkrétní situace a jak je vnímáte.

související článek: Rady pro usnadnění života