Věc rozsouzená žaloba jedné splátky nebo části jistiny

Upravuje § 159a odst. 4 osř. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Rozhodnutí NS 29 Odo 1290/2004 rozhodnutí nižších instancí dokládá možnost např. žalovat ve dvou nezávislých soudních řízeních zvlášť škodu za znehodnoconení nemovitosti stavební firmou a smluvní pokutu. To dává smysl pokud třeba nevíte, zda jeden z odlišných kauzálních nároků bude úspěšný. Např. máte jasnou pohledávku za nedodaný materiál, ale nevíte, zda prokážete odpovědnost za škodu. Je to jiná kauza než kauza pohledávky.

Pokud se následně rozhodnete zahájit i řízení v druhé kauze, není tam překážka věci zahájené či překážka věci rozsouzené. Soud by mohl věc spojit do jednoho řízení, ale také nemusel v závislosti na konkrétní situaci. Daný judikát potvrzuje, že soudní smír v jednom řízení, zahrnující výslovně veškeré nároky mezi stranami ve věci, nezahrnuje současně uplatněné nároky na jiném soudě ze stejné smlouvy, ale z jiné kauzy (např. pohledávka z nedodaného materiálu vs. škoda za znehodnocení).

Zjednodušeně. V řízení o znehodnocení stavby jste vypořádali všechny nároky mezi stranami ve věci a víte, že je souze jiná věc, kterou nezmiǔnujete ve smíru. Pokud by však smír zahrnoval všechny nároky mezi stranami výslovně „i nad rámec kauzy“, šlo by v druhém soudním řízení již o překážku věci rozsouzené.

K tomu dotčený nález NS: „… jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). „

Rozhodnutí NS 20 Cdo 43/2019 potvrzuje, že v různých exekučních řízeních lze uplatňovat nárok z jednoho exekučního titulu, zde např. nárok na smluvní pokutu a odděleně nárok na jistinu. Nejvyšší soud dokonce říká:

„Za této situace tak není dána procesní překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 3 o. s. ř. (pozn. red: aktuálně odst. 4) ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu) ani překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu) …. usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.“

To mi přijde jako chybná praxe, neb kauza je v obou případech stejná – a to exekuční titul. A podmínky pro vymožení částky, např. účastníci a konečná splatnost se nemění. Vyjma situace právního nástupnictví a kdy povinný nově nabude majetek později v čase a to zákony řeší. Není důvod, aby to zde šlo v rámci dvou exekučních řízení a byly tak opakovaně zatěžováni všichni zúčastnění. Je to i rozporu s legislativní snahou o konsolidaci exekuce osoby pdo 1 exekutory. § 254 OSŘ a násl. resp. § 52 odst. 1 ex. řádu rovněž nevylučuje zásadu ne rei iudicata ( zásadu překážky věci rozsouzené) pro řízení o výkonu rozhodnutí.

V takto zásadních a jednoduchých věcech by mj. Nejvyšší soud ani nižší soudy chybovat neměly a je to na podnět soudu Ústavnímu (§ 36 a následující Listiny základních práv a svobod).

Mohu žalovat jen část pohledávky

1. Pouze, je-li rozložena do splátek a část je již splatná. Pokud jsou splatné všechny splátky a chtěli bychom žalovat jen první splátku, je to stejné jako bychom z jistiny žalovali jen 1 Kč a zbytek dle výsledku sporu v dalším řízení. Proč bychom to dělali – kvůli úspoře na soudním poplatku a nákladech protistrany v případě prohry …. To prostě nejde právě kvůli zásadě rei iudicata v návaznosti na zásadu efektivity, spravedlnosti práva (zbytečně nezatěžovat, nešikanovat) a procesní ekonomie řízení. Pokud zažalujete splátku, kdy další splátka je již splatná a nezhojíte to rozšířením žaloby, na na zažalovanou splátku ztratíte nárok.

2. Jinými slovy, pokud zažaluji jen jednu splátku, a ostatní nejsou splatné (jejich splatností mění právní skutečnost), nebude další žaloba překážkou věci rozsouzené. Při trvajícím soudu by nově splatná splátka měla být řešena jako návrh na rozšíření žaloby. Pokud by to někdo hloupě podal samostatně, patrně by došlo k postoupení věci k prvnímu soudu (soudní poplatek by ale mohl vyjít hůře). Při skončení prvního soudu před podáním žaloby na další splátku by druhá žloba neměla být hodnocena jako věc rozsouzená právě pro změnu splatnosti splátky. Teprve splatností lze právo uplatnit na soudu.

3. Co když se další splátka stala splatná až po podání žaloby, ale ještě před rozhodnutím orgánu prvního stupně ve věci. Zde by se předně měl konstruovat podmíněný petit v závislosti dle délky řízení. Ve smyslu : Soud ulož povinnost zaplatit dle aktuálně splatných splátek. Patrně není na místě, abychom každý měsíc soud bombardovali přípisem. I pokud bychom každý měsíc bombardovali soud přípisem, stejně se může stát, že by rozhodl aniž bychom mu stihli oznámit návrh o zahrnutí poslední splátky. Zde proti sobě stojí zásady procesní ekonomie a právo přeje bdělým proti právu na soudní ochranu. Posledně uvedené právo by mělo zvítězit. Tzn. možnost uplatnit splátky později novou žalobou. Těžko bychom také žalobu rozšiřovali o nově splatné splátky v odvolacím řízení.

Zásada koncentrace řízení (povinnost uvést důkazy a skutečnosti nejpozději na jednání soudu 1. instance), zde nehraje roli, neb řeší kauzu a ne výši částky.

Mohu žádat o vydání podmíněného soudního rozhodnutí na splatnost budoucích splátek

V zásadě ne, ale představme si specifický případ. Mám již několik splatných splátek a dlužník neplatí, Mohu to chtít vyřešit jedním soudem, aby podmíněné vydal rozhodnutí o splátkách dosud nesplatných (podobně jako notář doložku vykonatelnosti). Smysl by to dávalo jen jen kvůli soudnímu poplatku 5% do 10 mil. žalované částky vs. 1%.

Zde je samozřejmě velký problém, že na soudě lze uplatnit jen splatný peněžní nárok. Pokud by byla kauza již hmotně právně uzavřena, tzn. dosud nesplatné splátky by nebyly podmíněny žádným protiplněním žalobce či jiných osob či jinými podmínkami, domnívám se, že soud by mohl vydat exekuční titul na splatné splátky a podmíněný exekuční titul na splátky dosud nesplatné. Bylo by to v souladu se zásadou procesní ekonomie řízení. Jen by opsal petit – zpravidl pár řádku, obsahujících informaci o budoucí splátce, čase splatnosti a úroku. Dále to podporuje argument a minory ad maius – když může notář dát podmíněnou doložku vykonatelnosti, tím spíše může i soud, pokud to není práce navíc. Domnívám se, že tyto argumenty za těchto zvláštních okolností přebíjí pravidlo, že se lze domáhat nároku jen splatného.

Tak po snad 10 letech tu máte složitější právní pojednání a pár návrhů na vytyčení nového směru, jak je mým zvykem 🙂

JUDr. Ing. Vladimír Koranda, Ph.D., redaktor