Voda pro tátu – smutná povídka

Slovo autora: Když byly dceři 2 roky a koupali jsme se, nabírala ručičkama vodu, aby mi dala napít. Vše jí to protékalo mezi prsty, ale ona se opakovaně snažila. Přišlo mi to hodně dojemné. Napsal jsem tuto povídku. A je to dobře budu si ten okamžik stále pamatovat a vážit si drobných věcí. Vždycky se u té povídky rozbulim 🙂

Věnováno mé dceři Kim *2014

Fiktivní kontext: Ve 20. letech 21. století se v ČR rozhořely nelítostné boje mezi ruskojazyčnými skupinami organizovaného zločinu navzájem a mezi nimi a BIS, zahrnující vraždy zločinců i klíčových policistů. Na jedné straně tak často stáli bývalí agenti KGB s výborným výcvikem a neomezenými prostředky a na druhé méně vybavení a vycvičení, ale o to více odhodlaní čeští agenti BIS. Českým policejním a státním složkám se koordinovanými silami situaci podařilo zvládnout po 15 letech extrémně vyčerpávající práce. Z těch co přežili, mnozí po té odešli do civilu, neboť dále danou práci po takovém náporu po dobu několika let nebyli schopni vykonávat.

…

Nikdy je nezabíjel na místě. Z bezpečnostních důvodů a také věřil, že člověk určený k likvidaci, je stále člověk a má právo se se světem rozloučit. A ne umřít jak na porážce. Věděl, že s tím měl seknout, ale stejně by od toho nikdy neutekl. Voloďa neměl zrovna za ušima. Jinak by se od začátku nebo už dávno živil něčím jiným. Od problémů jej chránily pouze výcvik a jednací a emoční disciplína. Ta ho ale pomalu opouštěla. Navíc teď mnohem víc než dřív potřeboval peníze pro rodinu. Neuměl se s tím vypořádat. Pokračoval v zaběhlých kolejích a pokaždé zoufale doufal, že tu další akci snad ještě překlepe.

Díval se mu do očí a najednou věděl… Je konec. Už prostě za peníze zabíjet nedokáže. Každý z posledních 7 popravených byl těžší a těžší. Už nemohl dál. Čekal ten zlom a doufal, že to bude třeba aspoň ženská. Ale ne. Byl to zatracenej normální chlápek. Žádnej chudinka. Podobně starý jako on – 35 let s ženou a 2 dětmi. Svíjel se před ním v kufru auta a čekal na kulku.

„Měl si umřít. Místo Tebe chcípnu já,“ řekl mu vyčítavě, rozvázal ho a pustil.

Chlapík moc nechápal, co se děje. Jeho mysl nebyla schopná takový extrém pobrat. Díval se na Voloďu a na cestu směrem k městu, po níž ustupoval. Pak se nejprve potácivě s občasným ohlížením vydal k městu. Postupně přešel do vydrilovaného vyváženého běhu agenta BIS.

Voloďa sledoval, jak se vzdaluje. Sedl si na zem, opřel se o nárazník. Právě pustil klíčového agenta BIS. Za tohle je v jeho organizaci jistá smrt. Chvíli koukal do okolních kopců a pak přiložil pistoli k hlavě. Skoncovat s tím zatraceným životem. Malá má peněz dost a takového tátu by nikdy nemohla mít ráda. Lhal si do kapsy. Jeho holčička ho ráda měla. Moc. V 18 měsících neřešila, co táta dělá.

Odložil pistoli a dál koukal do kopců jako opařený. Svého rozhodnutí chlápka pustit však nelitoval. Bylo pevné a neměnné.

Asi po hodině se sebral. Nejel do práce oznámit, co se stalo, ale domů. Neměl moc času. Za svojí holčičkou. Vždycky na ní koukal jako na malý zázrak a teď měl co dělat, aby zatlačil slzy, když si s ní hrál. Doma nic neřekl. Ani ženě. Jen by tím krátil svůj, jejich čas.

Přišli pro něj další den. Nebránil se. Rodinu pak nechají na pokoji.

„Si dobrá máma a dobrá žena“, řekl ženě. Usmál se, dal jí poslední pusu a šel.

Alexandr seděl za svým stolem a z čerstvě ovázané pravé ruky mu prosakovala krev. Voloďa se snažil odhadnout, kolik prstů mu chybí. Jeden? Nebo dva? Dva.

„Tvoje chyba stála našeho nejvyššího šéfa doživotí ve vězení a mě dva prsty“. Řekl Alexandr suše.

„Jak to, že ti utek?“

„Pustil jsem ho“, řekl Voloďa.

Bylo ticho. Voloďa neměl co říct a Alexandr také ne. Ticho asi 5 minut, které bylo víc bolestivé pro Alexandra než Voloďu, protože na něm teď bylo to vyřešit. Kdyby to bylo na něm, usekl by mu ruku a odpustil, ale vedení bylo nepříčetné a nemohl jinak.

„Vedení nepřipouští, že bys měl zůstat na živu. Pokud neposlechnu, jsem další na řadě,“ přerušil ticho Alexandr. Voloďa se na něj podíval a nic neříkal. „Sloužil si dobře, Voloďo. Bez zaváhání 17 let. Kurva, proč si neřekl, že na to nemáš, že chceš skončit?“, ptal se, ač věděl, že Voloďa nebude mít odpověď. Přesně věděl, jak to skončí. Jedná z mála výhod rigidní gangsterské organizace. Člověk většinou přesně ví, co bude … a přesto se ptá a hledá jinou cestu. Zázračnou cestu, která ale není. „Sloužil si bez zaváhání 17 let, Voloďo. Kurva za tohle se budu nenávidět, ale musíš zemřít. Dám ti vybrat. Kulku hned. Nebo můžeš vídat svojí malou, dokud neumřeš žízní.“

Voloďa chvíli přemýšlel. Co pro ní bude lepší. Když už tátu neuvidí, a nebo když bude ještě pár chvilek s tátou, ale bude riskovat její trauma. Alexandr se k němu otočil zády. Oba měli co dělat, aby mezi Alexandrovými osobními strážci zachovali tvář. Voloďa nevěděl, jaké rozhodnutí je správně. Rozhodl se intuitivně dle toho, že holčičce vzal celý život s tátou, tak jí dá alespoň pár posledních chvilek navíc. Asi to bylo špatné rozhodnutí. Ale nemohl jinak. Celý život svázaný rigidní disciplínou, nyní kdy už jeho život neměl žádnou cenu, poslouchal čistě jen své srdce. Ženu k němu nepouštěli. Nechápala, že holčičku ano a jí ne. Žena věděla, že něco je možná špatně a bylo jí naznačeno, že dál ať se po věci nepídí. Naučila se, že manžel a jeho kolegové nemuseli své kroky zdůvodňovat podobně jako soud nebo úřad.

Přinesli mu jí vždy 3 krát denně na hodinu. Voloďa si s malou užíval každou chvilku. Neměl nic jiného na práci. Už jej nic jiného v životě nečekalo. Měl jen jí. Hrál si s ní. Smáli se spolu.

Druhý den k suchu v ústech přibyly dehydratace a únava. Třetí den bez vody Voloďa už jen ležel na zemi. Když přivedli holčičku, posadil se a opřel se o zeď.

Už jí nedokázal zvednout a jen ji hladil po hlavě. Tulila se k němu, hrála si s ním. Snažil se jí dát vše, co mu ještě zbylo. Cítil, že umírá. Cítil to i Alex. Spoutal mu ruce za zády. A před něj dal misku s vodou, na kterou nedosáhl. Věděl, že když mu dá napít, je ztracenej, ale chtěl mu alespoň trochu poslední okamžiky prodloužit. Malá si v misce vesele čvachtala prstíky a opakovaně se nakláněla, aby z ní pila. Voloďa se usmíval. Pak malá dala napít i tátovi. Ručičkami nabírala vodu a strkala ji tátovi do pusy. S fascinací a dojetím opakovaně sledoval její marnou snahu. Ještě neuměla vodu udržet. Dlaně měla sklopené a prsty otevřené, takže voda z dlaní vždy zcela odtekla a pro Voloďu zůstalo jen pár kapek na kůži.

Nevěděla, že táta má žízeň a že umírá. Jen si hrála. Usmíval se na ní, aby ji podpořil a pochválil. Nabádal jí, že má prsty zavřít. Ne proto, aby se mohl napít, ale aby jí učil. A zároveň plakal dojetím. Jen po tváři mu netekly slzy. Nyní už je nepotlačoval. Žádné neměl. Usnula mu na koleni.

Alex přišel s pistolí, odnesl malou a vrátil se. Koukal na Voloďu. Ten se z dálky omezeného vnímání na Alexe usmál a kývl hlavou na znamení souhlasu a Alex ho zastřelil.