Čvc 162018
 

Tyhle poučky z vás neudělají pracovní mašinu, nevyléčí z lenosti, obezity, či závislosti, ale ušetří čas a zlepší spokojenost.

Ještě na úvod 2 nepravdivé a těžko stravitelné poučky pokory (věk 40 let). Pokud je ale vezmete rozumně za své, vyjdete z každé situace jako vítěz nebo aspoň ne poražený.

Vše je moje chyba.“ Jinými slovy jak to udělat abych příště nechyboval já nebo někdo jiný nebo jak a do jaké síly argumentovat, abychom se nedostali do hádky. Sice se 4x nadřete i za jiné, třeba i za blbce, ale napopáté Vám to zachrání ostudu či nepříjemnost.

Nesnažím se usnadnit život sobě, ale ostatním“ (např. špatně: Nesu vrátit starý pas, tak žiju v domnění, že pro převzetí nového pasu asi nemusím mít připravenou občanku, když tak mě vyzvou …, co bych to zbytečně vytahoval / Správně: připravím si ji předem i v domnění, že to bude zbytečné, ať mám vše připraveno i pro krajní variantu a neobírám sebe i úřednici o čas). 4x ušetříte čas za zbytečnost, ale napopáté nervy a zbytečné komplikace. Prostě mít radši pojistku navíc než jet na doraz.

 

1) Není třeba dělat velké věci, jen se k ostatním chovat hezky (základní vojenská služba, 23 let)

O této poučce poučce jsem již psal několikrát, jen stručně. Ve filmech nás stále učí, jak to americký zamindrákovaný ňouma nakonec všem natře, pokud při tom rovnou nezachrání svět. Tak to ale v životě nechodí. Pokud jste chytřejší než ostatní nebo máte něco navíc, tak to ostatním nedávejte sežrat. Krátkodobě si to sice vychutnáte, ale co z toho, když budete sám a nebudete pak třeba ani umět pokecat s holkou. Chovat se k ostatním hezky znamená potlačit své ego. Např. když se zmíním o kvalitách nejlepšího kamaráda, není třeba to někomu tlačit neb většina lidí opravdu dobrého kamaráda vůbec nemá, byť tvrdí opak. Pokud dávám v pracovním mailu někoho na kopii, je to pro mé ego nebo kvůli tomu, že informaci skutečně nezbytně potřebuje? Když někdy radím přátelům, dávám užitečnou radu bez emocí, či se zaroveň vytahuji, jak bych to pořešil?

2) Nekombinuj rizika (základní vojenská služba, 23 let)

Když jsem byl na vojně právě na místě, kde jsem být neměl, alespoň jsem byl dobře ustrojen, aby mě nechytla ústrojová hlídka a následně se neptali co jsem dělal tam a tam. Proto bych v životě nelezl horolezecky. Tam je riziko přítomno neustále a člověk ani nemusí udělat chybu a je po něm (3 lidé zasaženi bleskem v Českém ráji …). Už samo řízení auta je velké riziko, ať uděláte chybu vy či se stane něco jiného (upadne kolo, udělá ji jiné auto …). Proto ideálně neřídím a když už tak při něm neporušuji předpisy, zatímco třeba sám na kole či pěšky ano – tam přizabiju leda sebe …

3) V lásce je občas třeba i brát (cca 30 let)

Všichni jsme tak trochu sobci a máme pocit, že pro toho druhého děláme víc než on pro nás. Z poloviny je to jistě pravda, z druhé poloviny je ten pocit pak určitě falešný. Ve vztahu vždy jeden víc dává a druhý víc bere aniž by si to uvědomil (to jen ten psychicky závislý na tom druhém, bez ohledu jak kdo vydělává či myje nádobí). Ne, že je třeba to nějak škatulkovat, ale že ten silnější si může občas „své vybrat“ a nemusí mít při tom výčitky, neb ten slabší mu to povolí, ale sám mu to nedá. Zde mě nechápejte špatně, jsem zcela proti zneužívání postavení či situace kdy jeden vydělává a druhý je doma s dětmi. Hovořím o situaci, kdy se jeden to do značné míry táhne a nechá tak trochu vysávat … je dobré když si to občas veme zpět. Jako nejznámější případ bývá udáván možnost vyrazit si se pobavit přes zákaz druhého, ale mohou to být i jiné věci, třeba sexuální, co nejsou úplně po chuti, ale úplně se nepříčí.

Výše je ale řeč o dlouhodobém vztahu, pokud se snažíte získat někoho navého, a trácíte jej , jedinná šance je ubrat plyn a zástat stranou, ale i tak to na 99% nevyjde. Zpravidla je to o tom, že druhému nedokážete nabídnout, co chce, ať je zábava, plnohodnotný vztah, peníze či svoboda. Žádná zázračná změna sebe sama Vás z toho nevytáhne.

4)To je hotová práce, na tu se nesahá (31 let)

Vedli jsme pod omítkou 2 elektrické kabely (už zakolíkované v omítce) a já říkám, hele bude mi stačit jen 1. A nejlepší kámoš, co mi pomáhal říká: „Ne, to je hotová práce.“ Od té doby mi poučka pomohla snad nejčastěji ze všech.

5) Je o.k. víc dát a míň dostat (cca 35 let)

Naši mě vždycky učili, že pokud pro někoho něco udělám, a on mi to nevrátí stejně, už mu znova pomáhat nemám. V životě ale nemají všichni stejnou startovní čáru. Někdo je větší chudák, ať již tím, že neměl bohaté rodiče či mu příroda nenadělila nebo z jiného důvodu a není na škodu pokud ten více obdařený dá více než dostane. Mimochodem pro 2 lidi, pro než jsem v životě toho udělal hodně, včetně pomoci k dobré práci a dlouhodobé podpory, mi nepomohli ani s požadovanou drobností a jedna dívčina se ke mně dokonce chovala povýšeně. Holčina  z částečné rodiny s doktoranským diplomem a děckem s muslimem na 1 léto, kluk přišel o rodiče jako malý při nehodě. Nevadí mi to, nic jsem nečekal. Těm kterým pomůžeš nejvíc, se na Tebe pak vykašlou, říká se. Ač to není ta příčina a následek, pravda v tom je. Neboť, těm co člověk pomůže nejvíc, jsou zkrátka největší chudáci a buď to nemají jak vrátit nebo si ani neuvědomí, že jste jim pomohli. V tom lepším případě se z lidí, jimž kontinuálně pomáháte stanou dobří přátelé, v tomto duchu se k tomu přistupovat nedá.

6) Má mě rád(a)? Nemá … (36 let)

Má mě rád(a) nemá mě rád(a)? Pokud je Vám 15 a víc, je na to velmi jednoduchá odpověď. Nemá. Pokud by vás měl rád(a), tak to totiž cítíte tak jasně, že se nebudete ptát. Stejně to platí i pokud se ptáte, zda někoho máte rád(a) či ne. Pokud ano, tak už jste dávno spolu…

To samozřejmě nevylučuje, že se ten člověk nebo vy nechá zlomit z jiných než citových důvodů. Např. asi před 2 lety jsem potkal hezkou holku, co se právě měla ženit. Znala mě asi 20 minut a na můj dotaz na něj řekla: No je to takový moula, já ho ani nechtěla, ale 2 roky se snažil a po tom, jaké blbce jsem potkala jsem souhlasila. Tzn. když nevím, můžu se snažit, ale s nadhledem = čekám nulový výsledek, vím, že nemám šanci. Tady je pak ještě hrozba, že dobývaný vůči vám (nebo vy, jste li dobýváni), na chvíli ožije, a to z různých důvodů – je, sám, z lítosti aj. a pak se s Vámi rozloučí. Já se v životě nasnažil až až a není to dobrá cesta. Už bych to nedělal a našel si jiný cíl, kde to bude příjemné hned bez trápení a frustrující zbytečné a pro druhého někdy i otravné snahy.

7) Pokora

Začalo to bodem jedna a tímto i končí. V mladí ego dětem budujeme možná až příliš silně. A proto je ego bolístkou drtivé většiny z nás. A mnoho z nás o té bolístce dokonce sebereflexivně ví a i tak či dokonce o to více si ji hýčkají … Se stařím se někdo naučí být více pokorný (to neznamená ponížený, ale upozadnění svého ega ve prospěch věcností jednání, jinými slovy člověk se nemusí chválit či prosazovat svou myšlenku, když jiný prosazuje podobně dobrou) a věci mu jdou lépe od ruky. A někdo se to nenaučí nikdy. A nemálo lidí se naopak stane buldozerem a na své ego natáhnou davy. I to je cesta v dnešní společnosti, ale ne cesta „lepšo lidí“ tzn. nadávku méně schopných s určitou dávkou sebereflexe o své slabosti (intelektuální či sociální) na lidi schopnější resp. ne cesta která by vedla k největší efektivitě pro společnost. Obávám se ale, že tomuto bodu porozumí jen málo z nás. Většina si představí mnicha a řekne, tak to teda nejsem. A to je právě to nepochopení. „A co je pak teda ta pokora, když ne život mnicha … To sou nějaké hloupé chytrácké keci a to není pro mě. Já jsem přeci normální a i mé ego… “ Takto uvažuje, ten kdo to nechápe nebo taky nechce chápat.  Prvním jasným signálem velkého ega je strhávání pozornosti na sebe. Druhým stavění se do opozice místo hledání shod.  Třetím poučování, dávání rad či dokonce lekcí, jež jsou tak cool ve filmech, ale ne už tak ve skutečnosti – Slovy tímto neduhem stižených „… já chtěl jen dobře poradit, … já to myslel dobře, … já jsem to vždy pohodě řešil takto a byl bych s tím raz dva hotov … ty si jednou nabiješ hudu …. dojde na má slova …“. Hranice mezi užitečnou poznámkou a prezezentováním svého intelektu, jasnozřivosti a ega, je snadněji překročitelná než si uvědomujeme, a ideální rada je taková, aby ten, kterému byla určena, nepoznal, že mu radíte. „Upřímně, i já jsem v boji s egem na půli cesty. Vím že stále číhá na to, až mě bude moci před druhými ublížit … ví, že ho občas nechám vyhrát, ikdyž nechci  …

Někdy se ani u postiženého nejdná o problém a achce si jen popovídat. Toto rozpoznat chce už velkou míru empatie, zkušenosti a i disciplíny, již obvykle postrádám. Ale i zde bych měl vidět chybu v sobě. Člověk se musí poprat s tím, co mu život předhodí co nejefektivněji a neřešit problémy, které ani neexistují. Dlaší věc k zamšlení je, když Vám někdo nahraje na smeč, např. tvrdí, že patří mezi 5% nejchychtřejších a pak plácne hovadinu (to občas plácne většina z nás). Dát mu to sežrat nebo ne? Znám pár lidí co to neudělaj a ne proto, že by se báli, nebo to neuměli, ale prostě fungují jinak. Upřímn, nšvím, co je správně, nakolik jinému člověku nastavovat zrcadlo, jestli to nějak přispěje k zachování mé důstojnosti a efektivitě, či to jen pošimrá mé ego a jestli to nějak přispěje ke zlepšení toho, jemuž bylo zrcadlo nastaveno. Doufám, že se neoptáte, jaktože to tak vím. To by byl totiž smutný příběh, který už pár let nechci vyprávět.

 

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

lze vyplnit cokoli

není zveřejněn a magazín s ním nijak nenakládá